Po Indii se dá cestovat zejména autobusem, rikšou, místními busy, taxíkem, vlakem, lodí a ledadlem.
Já jsem nejčastěji cestoval autobusem a rikšou, a tak se na tyto dva způsoby zaměřím. Zjednodušeně se dá říct, že mezi městy se jezdí autobusem a po městě a blízkém okolí se nejlépe hodí rikša.
Rikša neboli tuktuk se dá asi nejlépe popsat jako motorka na třech kolem obestavěná kabinkou pro cetující. Kromě řidiče se do rikši pohodlně vejdou tři lidé a nepohodlně, když je potřeba, další dva až tři. Má to i vzadu malinký nákladový prostor, kam se vejdou asi tři batohy.
Rikšové - tak říkám řidičům - čekají na každém autobusovém nádraží nebo na jiných významných místech ve města, než si je někdo pronajme. Vůči místním Indům jsou pasivní, turisty ale spíše ochytávají a aktivně jim svezení nabízejí. To lze odmítat, ale pouze do jisté míry. Ceny rikšů totiž nebývají nijak přehnané a zpravidla je to nejrychlejší a nejsnazší způsob, jak se někam dostat. Pokud jsem podnikal pokusy dostat se někam pomocí místních autobusů, většinou jsem stejně musel prozradit, kam chci jet, a tak jsem skončil v rikše, protože to prostě bylo nejjednodušší.
Doprava rikšou stojí přibližně 10 rupií za km, což jsou asi 4 kč. (V severní Indii je to prý ještě méně.) Výhodné je samozřejmě kvůli tomu cestovat ve třech lidech než o samotě, ale i pro samostatného Čecha je cena akceptovatelná. Veze-li se více lidí, je částka mírně vyšší, nikoli však úměrně.
Někdy se rikšové pokoušejí vymýšlet si nesmyslné ceny. Je proto lepší přibližně vědět, jak daleko je místo, kam chci jet, a přibližnou cenu si předem odhadnout, aby mě rikša neobral moc. Asi nejdůstojnější způsob vyjednávání ceny je nechat rikšu říct částku a pak se ji pokusit vyjednáváním trochu snížit. Někdy se platí až po svezení, to se dá dělat na krátké vzdálenosti. Na větší dálku je pak nebezečí, že bude rikša požadovat příliš mnoho.
Cestování rikšou není úplně pohodlné, má naštěstí určité kouzlo. Hlavně není příjemné jezdit delší trati na půlsedadle vedle řidiče, když je nás ve vozidle více. Rikšové cestou kličkují, jezdí v protisměru, dělají myšky, prostě normální provoz rozvojového světa.
Rikšák je také schopen poradit. Když třeba potřebuju něco okopírovat, zaveze mě na kopírku. Samozřejmě primárně ovládají rozvoz do hotelů a restaurací, kde za přivezené Evropany zpravidla dostanou provizi. I tak je to asi nejlepší způsob, jak se dopravovat po městech.
Autobusy městské dopravy moc používat neumím. Je potřeba mít jisté štěstí, aby člověk našel správnou zastávku, zjistil číslo busu, jestli a kdy to jede, jestli to jede do zamýšleného cíle atd. Většinou mě během tohoto zjišťovacího procesu odchytnul rikša a na místní bus jsem se vykašlal.
Jako mnohem praktištější se ukazuje stopování místích busů. Když bus jede správným směrem, prostě se na něj zamává, nastoupí se a teprve pak se zjišťuje, jestli jede, kam potřebuju. Pokud ne, tak se zase na další zastávce vystoupí. Bývají z toho milé situace. Místní busy jsou velmi levné, asi tak 2 až 4 Kč za jízdu. Někdy bývají velmi přecpané.
Z většiny letišť jezdí pouze jeden typ busů, dražší a klimatizované. Jel jsem s ním v Bangalore a cesta do centra vyšla asi na 70 Kč. Tak to na letištích chodí, je tam zakázán vjezd konkurenčních busů.
Indické autobusy považuji za fenomén, s jehož obdobou jsem se zatím nikde nesetkal. Jsou levné, pomalé, rachotící, staší, často bez okýnek, ale hlavně jsou úplně v pohodě. Meziměstská síť je relativně hustá (hlavně mezi velkými aglomeracemi) a busy jezdí často za sebou. Běžný interval za sebou následujících spojů na téže lince je třeba jen 20 nebo 15 minut. Ujede-li tedy jeden, nevadí to, protože brzo pojede další.
U meziměstských autobusů může být problémem jejich malá průměrná rychlost, která podle mých četných pozorování kolísá mezi 20 až 30 km/h. Při jízdě občas dosahují rychlosti až 50 km/h, ale dost často se snaží vyhnout dírám a autům, nebo prostě čekají na autobusových nádražích. Proto i vzdálenosti, které na mapě vypadají malé, můžou při přejíždění autobusem sebrat celý den. Na to je potřeba pamatovat obzvlášť při plánování výletu nad mapou Indie - za den se na mapě Indie s běžným měřítkem dá autobusem ujet asi tak milimetr. Větší vzdálenosti proto doporučuji jet vlakem nebo i letecky.
Svérázné triky se používají při nastupování do autobusu. Protože většina busů jezdí naplněná až mírně přeplněná, snaží se nastupující pro sebe urvat co nejlepší místo. Zásadně se tedy tlačí do vozu ještě dříve, než jiní lidé vystoupí. Při obsazování míst lidé překvapivě respektují různé artefakty blokující sedadla, jako lahve, kapesníky a podobné předměty. Proto jsme se naučili po příjezdu autubusu házet okénkem na sedadla některé svoje batohy, přičemž jiný člen výpravy se dral do vozu a batohy co nejrychleji "obsazoval".
Nevšimnul jsem si, že by autobusy měly nějaký zvláštní prostor na převážený náklad nebo větší zavazadla. Indové s tím zcela běžně chodí dovnitř a balíky dávají na sedadla, pod sedadla nebo do uliček. Nějaký nákladový prostor je na střeše, ale není běžně používán, takže není snadné zjistit, zda se na střechu věci dávat smějí. Vlastní batoh bych tam nedal, protože by mohl být odcizen nebo spadnout.
Vlaky jsou v Indii výborný způsob, jak relativně lacino cestovat na dlouhé vzdálenosti. Pokud se mi podařilo koupit lístek, stála cesta za to a byla relativně pohodlná. Většina cestujících sedí ve druhé třídě, což je takový hlavní prostor vlaku. Někdy bývá problém najít si místo k sezení, protože některé spoje jsou přecpané. V normálních nepřecpaných spojích hodně lidí na sedačkách leží nebo blokují zavazadly víc prostoru. Chce to mít trochu štěstí nebo turistické drzosti. Na přecpané spoje, většinou večerní, noční a špičkové, nejde snadno sehnat lístek. Lístky se dají něja kupovat přes net, ale je na to potřeba indické telefonní číslo, takže ve většině případů smůla. Na vlaky se kvůli tomu nedá spoléhat.
https://www.pasapusu.cz/vse-co-jste-kdy-chteli-vedet-o-cestovani-vlakem-v-indii
Stránky indie.rovnou.cz připravuje Yuhů, napište mi na janovsky@gmail.com